Když jsem byl za Dunajem, teprvé mě napadlo, že utíkám a nevim kam. Když už jsem na cestu odhodlán, tak jsem si řekl, že půjdu ať už to dopadne jakkoli. Nikdy mě nenapadlo, že bych snad došel domu. Předpokládal jsem, že někde zahynu. Jedině důvěra v Boha mi dodávala odvahy. Šel jsem asi hodinu a přišel jsem na křižovatku. Rovně vedla silnice do Brna. Tu si povídám: "Tak se podíváš na Brno". Šel jsem zpočátku dosti rychle, když ale se blížilo k polednímu, tak mě napadal hlad. Měl jsem v kapse asi dvě kůrky s chleba, sedl jsem si na příkop k silnici a obědval jsem. Byl to oběd moc chatrnej, ale kdyby těch kůrek bylo víc jsem si myslel. Nebyla žádná pomoc. Našel jsem studánku a napil jsem se a šel jsem dál. 

Větším městům jsem se vyhýbál, poněvadž jsem měl strach, aby mě nepotkal četník a nehnal mě zpět do Vídně. A tu jsem si teprve uvědomil, že jsem proved velikou hloupost, ale nedalo se už nic dělat. Měl jsem ušetřeno v kufru 1zl. 80kr., což tenkrát bylo hodně peněz. Kdybych si je byl vzal, mohl jsem s nimi klidně dojít domů. Vždyť tenkrát stála jedna houska dnešní velikosti 2kr. Už bylo pozdě a hladu přibývalo a žebrat jsem se bál. Za jedno to bylo v Rakousích, tam byli samí Němci a za druhé jsem měl strach z četníků. Tak jsem pomalu šel, až už se začalo stmívat a já jsem neměl kam jít spát. Přešel jsem jednu ves a přišel jsem k poli, na kterém byl svázaný oves a postaven dva a dva snopy proti sobě. Bylo těch snopů celkem deset. Co jsem měl dělat? Zalezl jsem mezi snopy a ustlal jsem si tam. Žádný strach jsem neměl a jak jsem tam zalezl, tak jsem spal. Pěkně se mi to spalo. Ráno, to bylo pátek 2.srpna, jsem se probudil před východem slunce, vylezl jsem z té boudy, sebral jsem svůj aibintuch a šel jsem dál, ani jsem nečekal na snídani. Napil jsem se vody, když jsem přišel ku studánce. Co to ale bylo platné, hlad mě upomínal. Tu jsem přišel do jedné vesnice a v jednom stavení jsem zaprosil, jak nejlepší německy jsem uměl. Ale běda! Chlap na mě popad klacek a já jsem utíkal, jak jsem moh. A tak jsem zase šel přes městečka a vesnice až zase do večera a neopovážil jsem se žebrat. A to byl druhý den mého putování u konce. Už mě ani nenapadlo hledat nocleh. Byl tam na poli stoh slámy, tak jsem tam zalezl a spal jsem zase hned. Ale už svítilo slunce a mě e zdálo, že mě něco hryže do nohy (šel jsem bos a kalhoty roztrhaný). Tu, když jsem se probudil, vidim jak mi na palci sedí myška a pěkně se živí. Honem jsem vylezl ze stohu a měl jsem oba palce u nohou okousané. To mi ale nevadilo a šel jsem dál. Ale hlad se hlásil čím dál víc a schylovalo se k polednímu a bylo veliké horko. Přišel jsem za jednu vesnici a tam byl u silnice hřbitov a veliké lípy. Pod jednu lípu jsem si lehl a povídám si: "Odtud se nehnu, dokud se nenajím". Ale hned jsem usnul. Asi slabostí. A když tak spím, cítím, že mě něco ťuká přes nohu a otevřel jsem oči a nade mnou stojeji dva klucí asi tak patnáctiletí. Jeden uměl česky. Spustili na mě německy a když jsem řekl, že nerozumím, tak ten druhý začal česky. Ptal se mě, co jsem zač a kam jdu. Já jsem jim řek pravdu. A na otázku, jestli mám hlad, jsem odpověděl: "Jako pes". A tu ten Němec vytáhl z košíku buchtu, mohla vážit aspoň 2 kg a povídá: "To host", to znamená tu máš. To se ví, že jsem buchtu popad a hned jsem se do ní zakous a klucí na mě se zalíbením koukali. Chvíli se mnou rozmlouvali a pak mi přáli šťastnou cestu a já jsem pěkně poděkoval a oni pak šli k vesnici. A já? Když jsem buchtu sněd, tak jsem šel dál. Tak jsem si myslel, že mi Pán Bůh ty hochy poslal, jak dva anděle strážný. Šel jsem tedy dál a blížil jsem se k moravským hranicím. Ve příkopě u silnice leželi čtyří vandrovní a hned na mě volali, abych si odpočinul. Nenechal jsem se moc pobízet a sedl jsem si k nim. Zase se mě vyptávali, kam jdu a já jsem jim všecko pověděl. A tu jeden povídá: "Jo jo, vídeňský učeň, Boží mučeň". Dali mi každý kousek chleba a každý krejcar. Tak jsem měl zase co jíst. Poděkoval jsem jim a šel dále k Mikulovu a oni šli na opačnou stranu.

To bylo v sobotu 3. srpna. Došel jsem do Mikulova, to je na Moravsko Rakouské hranici. V Mikulově jsem si koupil za 4 krejcary dvě houstky a ten chleba jsem snědl, tak se mi to zase lepší šlo. Bylo odpoledne asi 5 hodin, přišel jsem do Pohořelic. Tam mlátili na poli parním kotlem. Já jsem to nikdy neviděl, tak jsem si lehl a koukal jsem na ně. To už mi bylo veseleji, když jsem tam slyšel, jak zpívali "Vlaštovička letí do ciziny". Jo, ale přišel večer, ty už mlácení nechali a já jsem neměl kam jít spát. Šel jsem dolu do městečka a tam dělali přes řeku most. Už ale dělníci byli všický pryč. Jen tam stál jeden starší člověk a ptal se mě co tam dělám tak pozdě. Myslim, že to byl noční hlídač. Když jsem mu všecko vypověděl, tak se mě ptal, kam pujdu spát. Já jsem mu řek, že nevim. A tu on povídá: "Jdi tamhlo pod tu kůlnu. Je tam vůz a v něm sláma, tak si tam lehni". Já jsem se ho ptal, jestli je to jeho a on mi řekl, že ano. I sebral jsem se a marš pod kůlnu. Ale sotva jsem si lehl, přišel člověk a povídá: "Kdo je to v tom voze"? A já tak šikovně jsem řekl "Já". On povídal: "Co je to za řeč já, polez ven"! Tu jsem vylezl a on se mě ptal co jsem zač a já jsem mu všecko pověděl, že mě tam jeden pán poslal, že je to jeho. On povídal: "To on si z tebe udělal blázna, jeho to neni. Pověz mi odkud jsi a kam jdeš". Já jsem mu všecko pověděl a on se mě ptal, jestli nemám sirky. Když jsem mu řek, že né, tak povídá: "Tak tú lež". A teď se stalo něco, co jsem vůbec nečekal. Už se obrátil, že pujde domu, najednou se otočil a povídá: "A což hlad nemáš"? Já povídám: "Ten mám, mám". On šel domu do světnice a přines mi hrnek kávy, mohlo jí byt aspoň 2 litry a krajíc chleba, kterého bylo jistě kilo. Tak jsem se pořádně najed a pěkně jsem spál. Ráno, bylo asi 6 hodin, mě vzbudil a zároveň mi přines zase hrnek kávy a krajíc chleba. Pak šel domů a za chvíli mi přines krajíc chleba a povídá: "To máš na oběd, abys nemusel žebrat". To se ví, že jsem pantátovi pěkně poděkoval a oni mi přál šťastnou cestu a více jsme se neviděli. A to bylo v neděli ráno. Tak jsem šel vesele dál. Najedený jsem byl a ještě jsem měl krajíc chleba na poledne, tak co mi scházelo? Nic. Asi po poledni jsem dorazil do Brna.

Před samým Brnem mě dohonil člověk a ptal se mě kam jdu. Když jsem mu řekl, tak povídá: "To půjdeme spolu. Já jdu taky na Jihlavu". Byl jsem rád, že mám kamaráda, ačkoli byl aspoň jednou tak starej jako já. No tak jsme šli spolu, ale né dlouho. Jak jsme přišli do Brna, tu hned ho zastavil strážník a chtěl na něm nějaké papíry. Já jsem ale toho využil a hned jsem odbočil do jiné ulice a vice jsem chlapíka nespatřil. Tak nevím, jak to s ním dopadlo. A zase jsem šel sám. Přešel jsem Brno a tam byl park a v něm hrály dvě kapely. Mně se muzika vždycky líbila, tak jsem si tam vedle plotu lehl a poslouchal jsem až do včera. Večer hudba přestala hrát a park se pomalu prázdnil a já neměl žádný nocleh. Škrabal jsem se do takového kopce, pravdě podobně to byl Špilberk. Tam jsem nechtěl o nocleh prosit, protože to byla trestnice. Šel jsem tedy dále a přišel jsem v ta místa, kudy jsem šel před polednem. To mi ale nikterak nevadilo. Nedaleko byla vesnice jménem Lískovec. Tam jsem přišel, už se hodně stmívalo. Na kraji byla zahrada, nedaleko byla mládež, která se různým způsobem bavila. Tak jsem si umínil, že na té zahradě budu nocovat a ihned jsem se uložil pod jednu jabloň. Ale dlouho jsem neležel. Tu jedno děvče povídá: "Marjáno, támhle vám někdo leží pod štěpem". Marjána povídala: "Já jdu pro babičku". Za malou chvíli přišla bába jak elefant a povídá: "Co tu děláš"? A já jsem odpověděl: "Ležím". A ona nato: "To by tak scházelo, abys nám tu ožral všecko ovoce. Marš odtud"! Co jsem mohl dělat, sebral jsem svůj aibintuch a šel jsem. Byla to taková dlouhá vesnice. Šel jsem pořád po silnici. Byla tam kaplička, tak jsem to v ní okukoval, jestli by se v ní nedalo přespat. A že to bylo místo posvátné, tak jsem tam nezůstal, poněvadž jsem se bál. Šel jsem tedy dál. Už ale byla tma a já už jsem byl hnedle na kraji vesnice. Už jsem myslel, že budu spát zase někde na poli. A tu jsem přišel hnedle k poslednímu domku a tam seděl před domkem nějaký strejda. Zpozoroval mě a hned povídá: "Tož hochu, kam jdeš tak neskóro"? Odpověděl jsem, že hledám nocleh. A on hned: "Tož pojď k nám". Hned mě vedl do síně a tam byly schody na půdu (po moravsku na hůru). A on volá: "Frantíku, ulož tam někde toho chlapca". Já ale jak jsem vlezl po schodech na půdu a nahmát jsem něco, nevim byla to sláma nebo seno, už jsem ležel a Frantíka jsem ani nespatři. Byl-li tam nebo né, nevim. Spál jsem velmi dobře. Ráno mě strejda vzbudil a povídá: "Tak chlapče, k snídani". Hospodyně mi nalila talíř kyselé polévky z mléka a krupky v ní. Já ale hned od útlého mládí jsem byl takové polévky velikým nepřítelem. Vzal ji tak, aby se neřeklo, tak na 3 lžíce a řekl jsem: "Zaplať Pán Bůh". Na otázku proč nejim jsem řekl, že nemám hlad. Hospodář mi dal zase krajíc chleba na cestu, tak jsem věděl, že nebudu hlad mít. Šlo se mi to pěkně. A tu mě dohonil člověk s jednim koněm s vozíkem. Já jsem ho prosil, aby mě svez. On povídá: "Takovejch bych nabral". A ujížděl a já jsem šel klidně dál. Šel jsem asi půl hodiny, ležela tam líšeň od vozíku. Jdu dál, ležel tak zákolníček a piksla a jdu ještě dál, chlap stojí u vozíku a ptal se mě, jestli jsem neviděl líšeň s pikslou. Já povídám: "Viděl". "A to jsi to nemoh vzít s sebou"? Já jen jsem mu řek jako on mně? "Takovejch bych nabral" a šel jsem dál. Chlap nadával a jak to udělal nevim. Ale jedno je jisté. Kdyby mě byl svez, tak to nikdy nemoh ztratit. Tak jsem šel pomalu dál, až jsem přišel do velkého lesa, kterým jsem šel aspoň dvě hodiny. Když konečně jsem vycházel z lesa, tu jsem viděl u silnice stát 9 křížů. V prostřed byl jeden vysoký na obě strany byly postupně nižší. Chvíli jsem je prohlížel a to byli asi 3 hodiny v pondělí odpoledne. Co jsem ty kříže prohlížel, jede přes silnici člověk s trakařem a ženská s nůší na zádech. Vezli krmení pro dobytek. Hned se u mě zastavili a muž povídá: "Tohle jsi hochu jistě nikdy neviděl". Já jsem odpověděl, že né. Začali se mě vyptávat odkud jsem a kam jdu. Všecko jsem jim pověděl a oni se mě hned ptali kam půjdu spát. Řek jsem, že ještě nevim kam dojdu. A tu oni mi povídali: "Vždyť pojď s námi k nám. Odpočineš si a vyspíš a ráno půjdeš dál".

To se ví, že jsem neodepřel. O odpočinutí se mi nejednalo, ani o vyspání jako o najedení. Tak jsem s nimi šel. Bylo to asi 1km od silnice vzdáleno. Zase jsem se pěkně najed a vyspal na půdě v seně. Ráno mě asi v 6 hodin vzbudili a dali mi snídani a krajíc chleba na cestu a šel jsem dál. To se ví, že jsem jim pěkně poděkoval. To bylo v úterý na Moravě ve vesnici Vysoký a nebo Vysoké. To už jsem zapomněl. A tak jsem šel zase dále blíž k české hranici. Prošel jsem města Velkou Býteš, Velké Meziříčí a mířil jsem na Jihlavu. Čím více jsem s blížil k Čechám, tím jsem šel pomaleji. A tak jsem šel celý den, až na večer jsem přišel do Beranova u Jihlavy. Hned na kraji vesnice jsem zašel do jednoho stavení a prosil jsem o nocleh. Tam ale mi řekla pani domácí, že nemaji místo, kam by mě položili. Jestli opravdu nemohla anebo nechtěla to nevim. Tak jsem přešel asi 3 baráky a všude mě odmítli. Tak jsem si myslel, že musim hledat nocleh zase někde ve stohu. Přesto ale jsem to zkusil ještě v jednom stavení. Tam jsem přišel do síně a taková malá holčička asi čtyřletá mi povídala: "Máma dojí". Počkal jsem tedy v síni, až máma podojí. A tu přišla ženská s hrnkem mlíka a hned se mi zdála nějaká energetická. Když jsem jí přednes svou žádost, hned na mě spustila: "Co seš zač a kam jdeš"? Z obavy, že snad by mě tam nenechala jsem se uchýlil ke lži. Řekl jsem jí, že se v Jihlavi učím krejčím a že jsem nosil do Velkého Meziříčí práci a že mi mistr řek, když se budu bát, abych někde zůstal do rána. Tu ona si mě začal prohlížet a povídá: "Nebo od některého mistra utíkáš". Musim připomenout, že jsem pěkný dojem na ní neudělal. Byl jsem bos, kalhoty roztrhaný, vestu žádnou a z čepice futro vytrh, aby mi nebylo horko. Já jí povídám: "Copak bych moh takhle utíkat"? Ona na to: "No počkej, až přijde táta". To ale jsem ještě byl pořád v nejistotě. Tak jsem čekal dost netrpělivě. Asi za půl hodiny táta přišel a hned mě vzal do parády. Vyptával se mě na to a na ono. Já měl strach, aby se mě nezeptal jak se jmenuje mistr, u kterého se učím. Až konečně se mě ptal, v které ulici v Jihlavě bydlíme. Bylo to pro mě těžké mu odpovědít. Nemoh jsem se ale dlouho rozmýšlet a řekl jsem Brněnská ulice. Nevěděl jsem, jestli ta ulice skutečně v Jihlavě je. A tu on povídá: "Brüne strase, ano". To je totiž německy. A měl jsem vyhráno. A pak přišla večeře. Byla to nějaká polévka, už ani nepamatuju jaká. Napřed všický poklekli a já s nimi a modlili jsme se modlitbu před jídlem. Když jsme povečeřeli, zase jsme se modlili a šlo se spát. Já jsem šel s Frantíkem na půdu. On mi vypravoval jak pas krávy a jak mu bzíkaly, jenom že já jsem ho dlouho neposlouchal, hned jsem spal. Ráno jsme vstávali brzy. Zase jsme se napřed modlili a k snídani byla káva. Když bylo po snídani, tu on mi povídá: "Tak chlapče, půjdeš se mnou, já jdu do Jihlavy do práce a ukážeš mi, kde bydlíte. Zrovna v té ulici já pracuji. Co jsem mohl dělat? Musel jsem jít s ním. Ale brzy se mi naskytla příležitost, abych mu utek. Šli jsme vozovou cestou, a ta se blízko Jihlavy zahybala. A tu nás potkal nějaký jeho kamarád a dali se spolu do řeči a oni mi povídá: "Chlapče, jdi napřed, já tě dohoním". A na to jsem čekal. Šel jsem tedy napřed. Když jsem viděl, že už mě neviději, byli tam ještě neposekaný žita a já jsem uhnul z cesty mezi žita a šel jsem rychle dolu po mezi k řece Sázavi a Jihlavy jsem se vyhnul. A milého tátu už jsem víc nespatřil. Teď ale jsem musel na druhou stranu přes řeku. Pořád jsem hledal, kde bych mohl přejít. Ona tam Sázava neni tak široká, jen asi 3 metry. I bylo tam v jednom místě natažené dřevo přes řeku, tak mě napadlo, že potom dřevě přejdu. Tak jsem pomalu šel a tu, když jsem přišel asi doprostřed, nohy mi ujely a už jsem tam byl. Ještě jsem se obrátil, abych byl mokrý celý. Hluboké to nebylo, ale mokrej jsem byl pěkně po obou stranách. Náhodou bylo velké teplo a slunce pěkně hřálo, tak jsem leh na stráň, když jsem byl suchej po jedné straně, tak jsem se obrátil a v poledne jsem byl částečně suchej. Když ještě někde jsem byl mokrej, tak to uschlo cestou. Obešel jsem Jihlavu a šel jsem k Německému Brodu, k dnešnímu Havlíčkovu Brodu, ale dlouho jsem tam nedošel, bylo asi 5 hodin odpoledne. Pak jsem šel po trati až do Okrouhlice. Tam jsem přišel, už se stmívalo. Teď ale jsem zase musel hledat nocleh. Zašel jsem k jenému sedláku a on povídá: "Tamhle si vlez pod tu kolnu". Ten se naptal, jestli má hlad ani večer ani ráno. To už bylo Čechách a né na Moravě. Moravani jsou vždycky učinlivější. Ráno jsem vstál a děkoval jsem sedlákovi a on jen řek: "No no"! Hlad jsem měl, ale co se nechalo dělat? Žebrat jsem se bál. Šel jsem tedy pomalu po trati ku Světlé nad Sázavou a pak dále k Ledči. Ale to už jsem nechvátál, myslel jsem si, že na ten výprask mám dost času. Tak tady jsem šťastně přišel k mojí rodné obci Štičí a ve 4 hod odpoledne.

To bylo 8. Srpna 1897. Ale bál jsem se za světla přijít domu, tak jsem zašel do lesa zvaného v Háji. Tam jsem se schoval, ale nedalo mi, abych se nepodíval ven z lesa. Běhali tam moji kamarádi. Bedřich Hendrichů mě zahlíd a povídá: "Klucí, Tonda Honzíků je tady". Oni všeobecně mému otci řikali Honzík. Běželi honem pro mého strýce a ten mě jednoduše chytil a doved mě domu. Otec nebyl doma, sekal v Zaháji u Husáků oves. Když pak otec přišel a matka mě navedla, abych mu políbil ruku, což jsem hned udělal. A otec jen řekl: "Tak jsi se vyučil". 

A tím moje cesta z Vídně končí. Dále o sobě nebudu nic psát. Jenom jednu radu Ti Venoušku dávám: Chraň se alkoholu!