Rozhovor s rodiči
Otázky pro tatínka
Následují otázky, které Jsem otci předložil k odpovědění a odpovědi tak. jak je tatínek doslova sám napsal:
1. Otázka: Jaký byl Váš poměr k Pánu Bohu, k modlitbě a ke kostelu za svobodna, v prvních létech manželství, ve válce a jaký je nyní v době přítomné?
Můj poměr k Pánu Bohu a k modlitbě a ke kostelu byl hned, když jsem chodil do školy dobrý a za svobodna též a v prvních létech manželství také. Po válce se trochu zhoršil, ale ne na dlouho. Á v době přítomné je ten nejlepší.
V nebezpečí života jsem se nikdy neoctl, ani ve válce ne, co by stálo za zmínku.
Jednou jsem stonal, když jsem chodil do školy, to jsem měl samé vředy po rukou a no-hou. Dva nebo tři dny nepočítám za nemoc, až teď, když jsem spad z vozu.
O hudbu jsem měl zájem hned od malička až podnes. Proto jsem vždycky říkal, že mu-síte být muzikantama. Na křídlovku jsem se učil šest neděl. Jelikož maminka říkala, když budu muzikantem, že se mnou nebude mluvit, tak jsem toho nechal. Ona říkala, že by ze mě byl ožrala, kdybych byl muzikantem. A bylo ze mě pak. Na harmoniku jsem hrál, ale špatně, asi tři roky.
Jako zpěvák jsem prvně vedl procesí na Křemešník, když mi bylo 18 roků. Zpěvu na ků-ru jsem se začal sučastňovat v roce 1922, když začal nebožtík pan Mareš hrát na varhany.
7. Otázka: Jakou práci Jste nejraději konal, co byste býval nejradši dělal, kdybyste si mohl povoláni zvolit sám?
Všecku práci jsem rád konal. Nejradši bych byl uměl hrát na varhany.
Štastnej a spokojenej jsem byl vždy a starost jsem nikdy neměl a nemám dosud. Ono všechno nějak dopadne.
V souhrnu otcových odpovědí je patrna hlavně prostá nenáročná vyrovnanost, která vyvěrá jednak z přísné výchovy v mládí, a hlavně z pevné víry v Boha. Jistě každý z nás si z jeho pes-trého životního kaleidoskopu může vzít něco pro sebe. Dnes, kdy již všichni možnost zdra-vého rozumného uvažovaní, jistě si každý vezme to nejlepší. Avšak to, co se nám snad ně-kdy nezdálo dosti dobré, nemůžeme povšechně; podceňovati, neboť k vytvoření pravého charakteru je třeba znáti nejen všechny "klady", ale také "protiklady", které život lidský s sebou přináší. Mezi těmito dvěma veličinami najdeme pak onu "zlatou střední cestu" po níž budeme kráčet sami po které též povedeme naše děti. Rovněž na zděděný po otci smysl pro hudbu a zpěv nikdy nezapomínejme a dbejme, pokud to jen bude možné, aby byl v našich dětech ještě více rozšířen. Zvláště se vždy chopme příležitosti hudbou a zpěvem působiti pro větší čest a slávu Boží, jak to po celý svůj život činil a dosud stále činí náš otec.
Otázky a odpovědi maminčiny
3. Otázka: Kterou poutní píseň Jste nejraději zpívávala?
Nejraději jsem vždycky zpívala: - píseň se nedochovala
5. Otázka: Kdy Jste měla nejvíce starostí a nesnází ve svém životě?
Nejvíce starostí nesnázi jsem měla, když byl tatínek na vojně.
Nemocná jsem byla třikrát. Většinou to byl zápal plic a pohrudnice, jednou jsem měla nalomenou ruku.
7. Otázka: Kdy ve svém životě Jste se cítila nejšťastnější a nejspokojenější?
Nejšťastnější a nejspokojenější jsem se cítila vždy na Svaté Hoře a v kostele vůbec. A pak teď, když se ván všem dobře vede.
9. Otázka: Měla Jste nějaké přání, které zůstalo až dosud nesplněno?
Přání nezůstalo nesplněné žádné.
Právě tak, jako z předešlých tatínkových, je i z těchto maminčiných odpovědí /prostých nestrojených/ zřetelná naprostá důvěra ve Všemohoucnost Boží, k Níž se nejraději obracela o pomoc prostřednictvím Matky Boží - Panny Marie.Odpovídá-li, že na Její přímluvu se jí dostalo hlavně zdraví a uvážíme-li, jaké nepatr-né prostředky měla k disposicí k jeho udržování /"na příklad jakým způsobem se u ní dělo stravováni, většinou na stoličce u plotny nebo dokonce kusem chleba až na cestě do práce, při čemž nikdy neměla nejmenší potíže se žaludkem"/, jistě pochopíme, jak skutečně veliké-ho daru se jí dostalo, neboť každý z nás ze zkušeností vlastní anebo druhých dobře ví, že zdraví je nad všechny poklady světa.Při všech svých starostech životních potížích ať už to bylo v době, kdy byli všichni doma anebo nyní, kdy naopak jsme již všichni ve světě a mimo sestry máme již své vlastní rodiny, nikdy nemyslela ani na okamžik na sebe. V minulé světové válce se musela sama starat o nás, aby nás uživila a ošatila, a přitom byla plna strachu, aby se tatínkovi na frontě nic nestalo. A v nynější světové válce, sama odpovídá, že jí nejvíce uspokojí, když nám může něco někomu poslat a je šťastna, že se nám všem dobře daří. Tedy zase myslí jen a jen na nás. Pro sebe nemá ani žádné skryté přání a jestliže jej snad přece vyjadřuje v poslední své odpovědi ve formě ponaučení pro život "Modlit se a chodit do kostela" pak to budiž pro nás svatým závazkem abychom nejen sami a se svými rodinami dbalí všech křesťanskokatolic-kých zásad. Nýbrž abychom každý v mezích svých možností působili na své okolí, ať už dob-rým příkladem anebo aktivním způsobem charitativním a duchovním, tak jak to již dávno činí naše sestra Marie.
Ještě pár slov o mamince
Zářným vzorem takového laického apoštolátu může nám opět být naše maminka Jsou některé skutky, o nichž se má mluvit jen tehdy, mají-li působiti dobrý příklad, neboť jejich ocenění lidmi je vždy příliš nedostatečné odplatu za je očekávati jen a jedině od Pána Nejvyššího. Od lidí lze tak ještě nejspíše utržiti za dobré skutky nevděk. Tím však jejich hodnota před Pánem Bohem jedině stoupá.Chci zde uvésti jen stručně něco z maminčiny Bohumilé činnosti, a to ani ne tak pro nás, kteří Ji známe /i když snad dosah všeho vždy plně nechápeme/, jako pro naše děti a dáli Pán Bůh další pokolení. Tří významná údobí vyskytují se v životě každého člověka: narození, vlastní životní běh a konečně smrt. Ve všech těchto třech životních veličinách nalezla maminka vždy dosti bohaté pole působnosti. Vzpomeneme-li jen, kolika novorozeňatům pomáhala při prvním spatření světla světa a tím současně matkám - rodičkám v jejich nejtěžší chvilce života. A i jinak v životě svých bližních, kde viděla bídu, snažila se ji zmírnit, jak jen jí to vůbec při svých vlastních skromných prostředcích bylo možno. Přišla-li někam do jejího okolí nemoc, pomá-hala obětavě tak, že i své vlastní zdraví tím vydávala v nebezpečí. A když už zde lidská po-moc byla marná smrt neúprosné počínala uplatňovat své právo, vynaložila všechno úsilí, aby nemocnému zachránila statek nejdražší, totiž - nesmrtelnou duši, která očištěna od hříchů a posílena svatými Svátostmi měla pak naději na nový život - věčný.Pro tyto své vznešené snahy nenalezla však také vždy stejného pochopení. Někdy stačila zmínka a nemocný sám požádal o zprostředkování poslední Útěchy, jindy na její na-léhání svolil, aby byl zaopatřen /a pak byl šťasten, že tak učinil/ a bohužel nechyběly ani případy, kdy jak nemocným, tak i jeho nejbližšími příbuznými byla tato poslední služba od-mítnuta, nebo nebezpečně oddalována. To však jí nevadilo a nemohlo jí to ani v nejmenším odradit, aby své úsilí o záchranu duše při nejbližší příležitosti znovu neopakovala. Někdo by se snad tázal, kde vzala tolik trpělivosti a síly. Byla la to za jisté modlitba, která jí umožnila plnit dvě velká kázání křesťanské lásky, a to lásky k Bohu a lásky k bližnímu.Tak, jako její prostý, všední život je vyplněn neustálou prací, tak její duchovní život je prolnut vroucí modlitbou. Snad si ani dobře nemůžeme uvědomit, že v životě každého z nás vždy nestačila jen pevná vůle a nanejvýš vlastní přičinění. Mnohého zlého jsme snad byli uchráněni a mnoho dobrého se nám též Jistě dostalo od Pána Boha za její modlitby, které za nás často obětovala, ať už doma, či při práci, v kostele anebo poutích u Matky Boží.A proto, nemůžeme-li se jí dnes za všechnu je jí lásku, starosti, strádání odměniti mů-žeme alespoň, /a to je v moci každého z nás/ uchovati víru neporušenou našim dětem tak, jak nás tomu učila po celý život naše maminka. Její nejlepší odměrnou v podzimku jejího života pak bude, bude-li moci vyhřívati na výsluní výsledku svých snah a své plodné práce.
Zpracoval v letech 1944-1945 - Vojtěch *1912