Zde se dne 5. listopadu 1794 podruhovi Janovi Zahálků a Josefě Koubů rodí děvče Alžběta. Ta se stane pramáti rodu Tesárků, když 29. ledna 1823 v obci Zahájí u Hněvkovic porodí syna Jana. Co s ní bylo dále není úplně jasné, ale na základě matričních výpisů o Janově narození a zápisu o Alžbětině úmrtí, je pravděpodobné, že byla sloužící ve Stříteži u Lokte a v Zahájí u Hněvkovic. Zde se také ve svých 40 letech, 17. října 1834 stává manželkou vdovce Bartoloměje Tesárka *1774, potomka Jana Tesárka ze Zahájí. Synu Janovi je tak spolu s matkou přiděleno i jeho příjmení, kdo však byl jeho skutečným otcem, se už pravděpodobně nikdy nedozvíme... Tak, to je tedy první ze všech Tesárků - Jan, v matričních knihách "zvaný Zahálka".

Zdravím všechny blízké i vzdálené příbuzné

Jmenuji se Vojtěch Tesárek *1964, jsem synem Vojtěcha *1939, vnukem Jana *1908 a pravnukem Antonína *1882..

Po smrti mého otce Vojtěcha †2018 se mi do ruky dostaly listiny ze dvou srazů Tesárků z let 1974 a 1996. Přišla mi škoda, že je někam založím, a tak jsem se jal z nich vytvořit základ svého rodokmenu. Ponořil jsem se do digitalizovaných matrik a začal vyhledávat další příbuzné. Při jeho tvorbě jsem se napojil na rodokmen Vojtěchova rodu své druhé, respektive polosestřenice Jitky Tesárkové - Rittmanové vnučky Vojtěcha *1912. Ta mne nekontaktovala na svého otce Jiřího *1949 a strýce Vojtěcha *1943 a nezapomněl jsem ani na strýce Rudolfa *1944, kterého jsem znal ze svého mladí, kdy jsme spolu chodili "cvičit" do Tyršáku spolu s bratry a přáteli mého otce. Vše, co jsem vypátral, najdete na těchto stránkách.

Původ našeho rodu,

dle vzpomínek Antonína *1882 a Kristíny Kotoučkové *1880, jak je zapsal prastrýc Vojtěch *1912:

Pradědeček - Jan *1923

Dědečkův otec Jan, tedy náš pradědeček se narodil v roce 1823 jako nemanželský syn své matky Alžběty Zahálkové. Když pak se tato jeho matka provdala za Bartoloměje Tesárka, byl i on adoptován na jméno Tesárek. Byl-li však tento jeho adoptivní otec také jeho skutečným otcem, není dnes, ani našemu tatínkoví známo.

Dědeček - Jan *1953

Jan Tesárek narodil se r. 1853 ve Štičí u Dolních Kralovic. Jak dědeček vypravoval, chodil prý do školy velmi málo, a přece uměl dobře číst i psát. Po vyjití ze školy sloužil ve Štičí u Vlků, později v Opatovicích u Ledče n./S. Vojákem nebyl. V roce 1878, tedy ve svých 25 létech se poprvé oženil.Zaměstnán byl jako deputátník nejdříve ve velkostatku v Nových Dvorech u Kutné Hory, pak ve Vilémovicích u Ledče, odkud se přestěhoval i s rodinou na Přemelovsko u Ledče. Zde byli asi jeden rok a vrátili se zpět do dvora na Nové Dvory. Pak přesídlili do své domovské obce Štičí. Sedm roků potom sloužil zde dědeček jako ženatý čeledín u Pajerů. Roku 1892 z jara mu zemřela manželka /vlastní matka našeho tatínka/ a téhož roku v srpnu se dědeček podruhé oženil. Pak jezdil za prací do Německa, většinou na stavbu dráhy, neboť v té době se dráhy ponejvíce teprve stavěly. Po několik roků jezdil také vždy na podzim na práci do cukrovaru v Bohušovicích. V zimě dělal košťata, která prodával a tím si přivydělával. Roku 1897 koupil v Tomicích u Dolních Kralovic chalupu odtud jezdil na práci hlavně na žně. V této chalupě byli 10 let a když ji dědeček prodal, odstěhoval se do dvora v Alberovicích, kde byl dědeček asi dva roky jako deputátník, pak na Horku, kde byli asi čtvrt roku a šli zpět do Alberovic, kde však také dlouho nezůstali, neboť dědeček koupil chalupu na Horce. Zde byl nějaký čas jako deputátník u dvora a pozdě jí zde pracoval jako dělník za denní plat. Chalupu pak předal své dceři Ludmile /tatínkovi nevlastní sestry/, která byla provdána za Josefa Matouška a jíž my, jako děti jsme nejlépe znali pod jménem "Kmotra z Horky". Nějaký čas s babičkou a po její smrti sám, byl u Matoušků na výměnku. Z této doby jej také my děti nejvíce známe. Uměl právě tak, jako kmotra moc dobře vypravovat. V poslední době jeho života mě svým plnovousem velmi připomínal našeho spisovatele Jana Nerudu. V roce 1930 zemřel ve věku 77 let.Měl tři sourozenec, a to dva bratry - Antonína a Františka a jednu sestru Annu. Po bratru Antonínovy bylo šest potomků. Jeden z nich se oběsil v zámku v Ledči n./S., jeden žil v Olešku u Terezína a není o něm známo, zda dosud žije. Čtyři jsou dosud na živu, a to dva v Ledči n./S. a dva ve SvětIé n./S. Po bratru Františkovi byl jeden potomek a ten se ještě za života svých rodičů oběsil. Po sestře Anně byli tři potomci, kteří byli zaměstnanci v ústavu choromyslných v Bohnicích u Prahy. Také o nich není nic bližšího známo.

Babička - Marie Rútová

Vlastní a první matka našeho tatínka narodila se roku 1849 jako Marie Rútová, v Olešné u Ledče n./S. Měla tři sestry: Annu, Barboru a Antonii. Nejstarší Anna byla provdána za jakéhosi Kuchaře. O potomcích těchto tří sester není nic známo. Ani o samotné babičce toho tatínek moc neví. S dědečkem byli oddáni v roce 1878 v Ledči n./S. Pokud sahá tatínkova paměť, měla vždy chatrné zdraví. Nejdříve měla asi 19 let v noze sklo, při tom dostala záduchu, a nakonec si ještě zlomila ruku. Roku 1894, tedy ve svých 45 létech zemřela.

Druhá Babička - Františka Frühaufová

Tatínkova nevlastní matka se narodila roku 1860. jako Františka Frühaufová v Hněvkovicích u Dolních Kralovic. Ve svých mladých svobodných létech sloužila nejdříve v Hněvkovicích u paní Polákové, pak v Habrovčicích u Hájků, v Bezděkově u Pekárků, ve Všebořicích u Tůmů a u Vojtů a naposledy v Hněvkovicích u Veletů. Dědečka si vzala jako vdovce roku 1894, tehdy když jí bylo 34 a dědečkovi 41 roků. Svatbu měli v kostele v Hněvkovicích a oddával je pan farář Jakubec. Na své nevlastní děti, /jak sám otec píše/ byla prý moc hodná. Zemřela na Horce v roce 1922, v 62 letech svého života.

Otec - Antonín *1982

Antonín Tesárek narodil se 9 listopadu 1982 ve Štičí, obec Hněvkovice, okres Ledeč n./S., jako třetí ze šesti dětí Prvorozený Josef zemřel, když mu bylo 7 roků, druhý Václav zemřel ve dvou měsících. Třetí, jak již je výše uvedeno, byl náš otec Antonín. Pak se mu narodil bratr, jemuž rodiče dali opět jméno Josef. Tohoto svého bratříčka měl náš tatínek opatrovat. Ve svých vzpomínkách píše, že jednu, když bratr nechtěl spát, nasypal mu /ve své dětské prostomyslnosti a nerozvážnosti/ do očí popel. To se mu ovšem nevyplatilo, neboť sám píše: "Dostal jsem řezů, až jsem se válel po hnoji". Tento bratr Josef však také zemřel ve stáří asi 1 roku. Pak se narodila sestra Marie, která rovněž zemřela ve třech létech. Jako poslední se narodil bratr Jan, jinak také "Strejka Horeckej" zvaný. /Jejich sestra Ludmila se narodila až z druhé tatínkovy matky. /Bydleli ve Štičí v Pajerově chalupě. /O letošní dovolené jsem si tam zajel, abych ji také shlédl vyfotografoval si ji. Je dosud v původním stavu a duchem času již hodně sešlá. Bylo to vskutku velmi skrovné obydlí. Malá světnička, nízká, s podlahou z utlučené země a střecha krytá došky. / Do školy začal otec chodit skoro v sedmi létech. Prospíval zde celkem dobře. Nejlepší známky měl z náboženství a ze zpěvu a to "jedničky". Rovněž z mravů mé také vždy "jedničku". Z ostatních předmětů míval většinou "dvojky". Počty byly odjakživa jeho neoblíbeným předmětem, a proto z nich měl také většinou "trojku". Když mu bylo 10 roků, zemřela mu maminka. Po vyjití ze školy dal ho jeho otec - náš dědeček učit krejčím do Vídně. 21. února 1897 dovedl jej dědeček na dráhu do Světlé n./S. koupil mu jízdenku, posadil ho do vlaku, dal mu za čepici bílý lístek jako poznávací znamení a už ujížděl do neznámého světa, kde na něj čekaly strastiplné dny učňovského života. Ve Vídni už pan mistr čekal na nádraží. Podle lístku za čepicí jej ihned poznal a odvedl ho domů. Na stravu prý se měl dosti dobře, za to ale s ním mistr zle zacházel. Byl prudké, vznětlivé povahy a pro každou maličkost bylo prý "facek jak maku". Za těchto okolnosti ovšem nemohlo být učení žádným potěšením, takže se otec několikrát pokusil o útěk od svého mistra. Poprvé jej strážník přivedl po jednodenní potulce po Vídni zpět. A nyní se mu vedlo ještě hůře, takže utekl po druhé a našel si dokonce místo obuvnického učně. Když však si po týdnu šel na staré místo pro svoje věci, musel tam již zůstat a trpět dále. Když pak brutalita mistrova překročila všechny meze lidskosti, napsal domů, že v nemůže déle vydržet. Dědeček poslal 3 ZI. 20 Kr. na cestu, aby přijel domů. Mistr však mu peníze vzal, a ještě mu nafackoval. Peníze však poslal dědečkovi zpět a napsal mu, že "klukovi není žádný zle" a tak musel otec zatnout zuby a s trpět dále. Jednou však byla míra jeho trpělivosti přece dovršena. V dílně, kde se otec učil, šili se pouze kalhoty pro konfekci. Paní mistrová šla jednoho dne napřed do obchodu něco zařídit a otec tam měl za ní přijít, aby odnesl látku a jiné potřebné pro šití kalhot. Ještě, než odešel nařídil mu pan mistr, aby dal do plotny žehličku, kterou chtěl za chvíli žehlit. Otec sice rozkaz vykonal, ale /patrně v návalu lítosti z nějakého opět nezaslouženého trestu/ zapomněl se podívat, zdali v kamnech také hoří oheň. Za chvílí povídá pan mistr: "Tondo, dej sem tu žehličku." Otec jde pro ni, však běda v plotně je tma a žehlička samozřejmě studená. Mistr okamžitě zpozoroval jeho bezradnost, přiskočil, vzal mu z ruky hák, kterým se dávala žehlička do plotny a tloukl jej, kam se dalo. /Pro žehličku, která vážila sama 5 kg musel být hák dosti silný a těžký, a proto je možno si představit, jak to asi bolelo. / Když se konečně pan mistr "vyřádil", nařídil otci, aby vzal "Ajpintuch" /což mělo být asi "Einbiadtuch" to je plachta, do níž se sváží jako do rance různé věci, které se mají někam donést/ a šel za paní mistrovou do obchodu. Otec tedy Ajpintuch vzal, ale místo do obchodu "to vzal" k Dunaji a po mostě Korunního Prince Rudolfa, pryč od Vídně. Ani si v té chvíli nepomyslel, že by mohl dojít pěšky až domů, avšak strach před novým utrpením ho hnal stále dál přímo instinktivně směrem domů. Ani hladu, který jej trýznil nedbal. Ve čtvrtek ráno se nasnídal a nejedl pak nic až v sobotu odpoledne. Že už měl pořádné vytráveno, dá se zajisté předpokládat. Žebrat se styděl a ze strachu, aby ho ještě na území Rakouska nechytili a neposlali zpět do Vídně, spal dvě noci venku pod širým nebem. Když přišel až Moravu, vedlo mu již lépe, neboť dobří lidé se ho ptali odkud a kam jde a nabízeli sami jídlo nocleh. Tak se šťastně za osm dni dostal až domů. Když však přišel až k rodné vísce, nechtělo se mu dále z obavy bude doma asi špatně. Schoval se tedy do blízkého lesa, zde jej však jeho bývalí spolužáci našli, pověděli to jeho strýci, který jej pak přivedl domů. Jeho obava, že bude doma špatné přivítán se také splnila. To však nebylo nic proti tomu, co musel vytrpět ve Vídni. Myšlenka, že už je zase "doma" ho posléze plně uspokojila. Asi za týden bylo to právě 15. srpna měl jít pomáhat příbuzným Vlkovům vázat oves. Připravoval si tedy na prahu dřeváky a když náhodou pozdvihl hlavu viděl s úžasem, že právě k nim přichází pan mistr z Vídně se svým švagrem z nedaleké vesnice. V mžiku odhodil dřeváky a utíkal pryč z domu a přímo k lesu. Samozřejmě z vázání ovsa tento den již sešlo. Když se dlouho nevracel, šel jej dědeček hledat, ale on přesto, že Jej slyšel volat, neozval se z obavy, aby zase nemusel s panem mistrem do Vídně. Tři dny skrýval u Vlků. Dědeček tedy pro něj poslal babičku, aby šek domů, že se mu nic nestane. Doma si nechal všechno ještě jedou řádně povědít a šli spolu s otcem do blízké Sanboře, kde byl pan mistr ještě na návštěvě u svých rodičů. Tam si všechno řádně pověděli a tentokrát se už ani otec nebál, "když vedle sebe tátu s holí." Pan mistr sice chtěl, aby e ním jel zpátky do Vídně, avšak on nechtěl o tom ani slyšet. Konečně se do toho vložil také dědeček a řekl panu mistrovi, že dal kluka do učení mistrovi, a ne k rasovi. Takto se rozešli a víc otec svého bývalého pana mistra nespatřil. Na nový rok 1898 nastoupil otec k Vlkovům do služby, kde byl celý rok. V té době koupil dědeček v Tomicích chalupu. O Vánocích, 26. prosince 1898 přišel tedy otec ze Štičí do Tomic, odkud chodil dělat do Lhotic ke dvoru. Většinou jezdil volským potahem. Asi v červenci roku 1900 byl přijat do služby k Janšovům v Tomicích. Nebyl tam však ani do Vánoc. Když jednou pásl dobytek a jedna kráva při tom "zmetala", pohádal se s hospodyní, která mu dávala za vinu a odešel domů, kde byl až do Nového Roku. Od Nového roku 1901 sloužil u Němců v Tomících a byl zde 4 roky. V té době se také seznámil s naší maminkou a sám píše, že "pilně za ní každý den chodil" ke Kořínkovům, kde ona právě sloužila. Také spolu jednou putovali na Svatou Horu. Od Němců přešel pak také ke Kořínkovům a byli tam spolu 3 roky. 30. dubna 1906 se ta tatínek s maminkou v Dolních Kralovicích oženil. Od 1. ledna 1907 bydleli v pronajatém bytě u pana Josefa Zíky v Tomicích až do 30. června 1909. 1. července 1909 se přestěhovali do Alberovic, kde otec pracoval jako kočí - deputátník, až do 15. listopadu 1913 u tehdejšího majitele velkostatku Jelena /s jehož synem jsem Já chodil do školy a téže třídy. / 15 listopadu 1913 jsme se již všichni přestihoval í do Křivsoudova, kde byl otec přijat jako deputátník - lihovarnický pomocník. Když roku 1914, 26. července vypukla první světová válka, musel otec, /jelikož v míru vojákem nebyl/ jít 27. prosince t. r. do Ledče n./ S. k odvodu. Tentokráte ho prozatím neodvedli. Avšak 31. května roku příštího /1915/ musel jít znovu k odvodu a byl uznán schopným vojenské služby. 16. srpna 1915 narukoval do Kutné Hory. Jak maminka vypravovala, čekala tenkrát s námi menšími dětmi a tatínkem u "Radnice" až přijede "pošta." /Tehdy to byl čtyřhranný vůz, ze dvou třetin krytý, který sloužil k přepravě balíků současně také lidí. / My děti jsme plně nechápali vážnost této chvíle, ale rodiče /a hlavně maminka/ byli velmi smutní, neboť nikdo nemohl říci, zda se ještě někdy uvidí. Jak si maminka pamatuje, otec prý, jakmile vůz předjel k "Radnici" hodil si naň zavazadlo, vyskočil ke kočímu na kozlík, aniž by se s maminkou a námi dětmi rozloučil a již ujížděl, zanechav maminku udivenou s velkým bolem v srdci. /Toto jeho počínání nechalo by se snad vysvětlit jedině tím, že sám byl v této chvíli rozloučení tak silně dojat a nechtěje to dát najevo a prodlužovati tím bolestné tyto okamžiky, rozhodl se raději pro tento způsob rozchodu. V Kutné Hoře byl týden a odtud odjel s transportem do Egeru v Uhrách. Zde zůstal rovněž týden a byl ještě s jinými třiceti devíti muži odeslán do Vídně, k elektrotechnické rotě. Zde se se nejdříve učili kopat zákopy, dělat drátěné překážky a práce, které souvisely s ochranou a obsluhou benzinových motorů. Ve Vídni byl do 27. prosince 1915 a toho dne odjela celá jejich rota na frontu. Jeli přes Linec, Solnohrad, Innsbruck a Trident do Galiana v Itálii. V Galianě vyložili vše, co s sebou přivezli z vlaku a naložili to auta, kterým vše dovezli nahoru na frontu. Ubytováni byli zde v tak zvaných ""Kaserne-barácích", odkud jezdili na Monte Rone pro potraviny. Zde byl otec asi tři týdny a pak byl poslán ještě s jinými devíti muži na pevnost Čima, kde vrtali elektrickými kompresory "Kaverny" /jsou to jeskyně, které sloužily jako přechodné skrýše pro přenocování asi sta vojáků v každé z nich. / Tuto namáhavou práci vykonávali plných 6 týdnů. Jídlo jim bylo posíláno po lanové dráze. Po těchto šesti týdnech byli posláni do obce Centy na sedmi denní zotavenou. Když si trochu odpočinuli byli posláni na vrtání tunelu. Šli na místo určení pěšky celý den v dešti bez jídla. Když konečně unavení, vyhladovělí a promoklí přišli k cíli, byli ubytováni v dřevěném baráku, jehož střecha byla samá díra, takže tam pršelo skoro jako venku. Druhý den je roztřídili na pracovní družstva a šli za prací. Tunel měl být dlouhý asi sto metrů a měl být hotov za deset dní. Otec však zde pracoval pouze dva dny. Třetí den šel k lékařské prohlídce a zpět se už nevrátil. Náhodou jej prohlížel dobrý plukovní lékař /mluvil česky/, který jej poslal ihned do nemocníce. Jel ještě s jinými "marody" na nákladním autě do Galiana. Zde byl pouze tři dny a po vyšetření byla u něho stanovena diagnóza "všeobecná tělesná slabost". S velkým transportem nemocných /kterých byl celý dlouhý vlak tažený třemi lokomotivami/ byl odeslán do Innsbrucku. Po pěti dnech pak pokračoval v cestě do Vídně, kde zůstal dva měsíce. Na vlastní žádost byl pak přeložen do Kutné Hory. Zde byl rovněž, dva měsíce a odtud byl odeslán do Kolína. Po šestidenním pobytu v Kolíně byl povolán zpět do Vídně, dostal třínedělní zdravotní dovolenou. Tak se dostal poprvé domů k rodině. Tři týdny uběhly však jako voda a on musel znovu na vojnu. Když přijel jel do Vídně žádal znovu o dovolenou. Nebyla mu však udělena a byl poslán ku "Kádru"., /to je ke svému pluku. / Zde byl asi 14 dní dostal dovolenou na pět dní. Když se vrátil, musel ihned odejet na frontu, a to do Levika v Italii. Odtud jel ještě s devíti muži na druhou stranu přes Trident do Adamela, kde se dostal k jistému nadporučíkovi za sluhu. Tento nadporučík brzy odjel do Krakova v Polsku, zatímco otec byl osm dní v nemocnici. Když se vrátil konal službu u telefonu a posluhoval jednomu kadetovi. Později byl jako sluha ve vojenské kanceláři a v této službě setrval až do převratu roku 1918. Když se dozvěděl o pravém stavu věci, /čili jak otec píše - "když to všecko prasklo"/, připravovali se všichni krajané, že půjdou pěšky domů. Neušli však ještě ani hodinu cesty, když byli zajati Italy, kteří je vedli zpět do Italie. Museli vykonat dva dny cesty pěšky, než přišli do zajateckého tábora v Sant Marku. Zde byli drženi dva měsíce o hladu a žízni. Přenocovali venku pod plátěnými stany. Jednou denně dostávali jíst a to; buď 10 dkg masa a 3 lžíce rýže anebo jednoho slanečka. To bylo, jídlo na 24 hodin. Deset mužů z nich se dostalo do skladiště potravin na práci. Ti všeho dost a ostatním ještě prodávali. Ovšem za jaké ceny. Chleba, maso a rýži vyměňovali za hodinky, prsteny a podobné věci. Otec sám prý tenkrát "projedl" hodinky a břitvu. Těmto nešlechetným kamarádům to však nebylo nic platné, neboť Italové jim všecko při odchodu ze zajetí vzali. Po tomto dvouměsíčním utrpení byli odvezení vlakem do Busta-Arcizia, kde byli přiděleni k 21. praporu Č.S. Domobrany. /Těchto praporů Č.S. Domobrany bylo 37. Těmto legionářům se v žertu říkalo "za 5 minut 12" a to proto, že legie byly utvořeny těsné před prohlášením státní samostatnosti Č.S. státu. / Zde se tedy konečně dostatečně najedli a dostávali ještě každý 6 italských lir denně. Dne 5. května 1919 vstoupily jejich oddíly poprvé na území osvobozené vlasti Č.S.R. Bylo to na Rakousko-Moravských hranicích. Z Mikulova jeli dále do Břeclavi, kde konali až do 8. zář 1919 službu vojenské asistence na nádraží. Konečně dne 9. září 1919 přišel otec z vojny definitivně domů. Pak jezdil s koňmi ve dvoře v Křivsoudově až do 31. prosince 1921. Od Nového roku 1922 se začalo v lihovaře opět pálit a otec tam pracoval až do r. 1927 jako pomocník. Téhož roku složil topičskou zkoušku a od té doby vedl pak výrobu v lihovaře samostatně s malými přestávkami až do roku 1939. / V roce 1929 jsem tam s ním též já pracoval jeden měsíc jako pomocník. / Od roku 1939 až dosud vykonává otec různé zemědělské práce a v době mlácení obilí seřizuje strojovou mlátící soupravu a obsluhuje parní stroj.

Příbuzní z tatínkovy strany:

Tatínkův bratr Jan Tesárek byl v minulé světové válce ruským legionářem. Než odcházel do války měl vážnou známost s nějakou Annou Královou. V posledních létech války byl nezvěstný, takže se všeobecně usuzovalo, že padl. Když se však r. 1920 vrátil domů měla již jeho snoubenka jinou známost. Z počátku tím byl velmi citelně dotčen a zanevřel na všechny ženy. Později však se s tím smířil a oženil se doma na Horce s Boženou Tondlovou. Vyučil se pak zedníkem a jezdil na práci po celém okrese Ledečském a později též až do Prahy. Doma měl chalupu s menším hospodářstvím, které vyženil toto hospodářstvíčko obdělávali se svojí ženou ve volná čase, většinou v neděli. Jeho dětem Toníkovi a Jarmile byli naši rodičové kmotry. V přítomné době je Toník k zubním technikem a Jarmila kadeříce. Tatínkova sestra Ludmila provdala se /jak již bylo uvedeno/ za Josefa Matouška. Ve svých mladých létech, a ještě v prvních létech manželství byla velmi hezká, o čemž ještě dnes svědčí její fotografie. Její manžel - strejka Matoušek byl dlouhý čas jako deputátník ve dvoře na Horce, při tom však stále bydleli ve své chalupě zděděné po dědečkovi. Také jejich dětem: Jendovi, Tondovi, Zdeně a Lidce byli většinou naši rodičové kmotry.Z dětství bratrance Jendy uvádím zde dvé příhody, které mi nejvíce utkvěly v paměti: V sousedství jejich cha lupy bylo děvčátko, jménem Slávka, které bylo asi ve stejném věku s Jendou. Stále si spolu hráli a byli takřka nerozlučnými přáteli. Jednou si Jenda hrál na písku sám s dřevěným vozíčkem, když šel okolo pan katecheta ze Zruče, který také na Horce vyučoval náboženství, Jendovi patrně chyběla jeho společnice, a proto si zavolal na pana katechetu: "Strejčku, počkejte mi tady u vozejčku, já si dojdu pro Slávičku". Pan katecheta jistě takovému prostému dětskému přání vyhověl. Jindy zase hodil Jenda jejich psa do jámy u záchodu. Samozřejmě, že nepomohlo pak ani, když ho v řece vykoupal. Když pak byli všichni ve světnicí a pes také tam také přišel, tu povídá dědeček: "Ta čuba ňák smrdí". Jenda na to hned spustil s brekem: "Vy to chcete zíct, Vy to chcete zíct". A tím se vlastně sám prozradil. Když vychodil třetí ročník měšťanské školy, vyučil se v Ledčí strojním zámečníkem. Po vojně jezdil s autem u majitele velkostatku na Horce a v přítomné době zůstal šoférem u autodopravce ve Zruči n./S. Oženil se s dcerou Budského cestáře, Toničkou Bahenskou a mají dcerušku Janušku. Mladší bratranec Toník se vyučil se nejdříve řezníkem v Dolních Kralovicích a nyní také jezdí autem u velkoobchodníka ve Zruči. Zdena pomáhá tetě šít a mimoto chodí také pracovat ke dvoru. Nejmladší Liduška právě letos vyšla školu a není ještě přesně rozhodnuta, co bude dělat.

Rodina maminky

Nejstarší data ze stany maminčiných rodičů, její samotné a jejich příbuzných.

Dědeček - František Kotouček

Maminčin otec se jmenoval František Kotouček. Kdy a kde se narodil ani maminka neví /asi 1833/, neboť se narodila teprve asi za 14 dní po jeho smrti. Byl chalupníkem v Nové Vsi u Dolních Kralovic, kde také v roce 1930 zemřel. Pokud se maminka pamatuje, měl jednoho bratra, který byl tesařem jeho dcera Anna sloužila v Křivsoudově u Fuchsů přezdívali ji /snad pro její rychlou chůzi/ "kometa". Ta se pak vdala za nějakého Kubelku a byli také nějaký čas spolu na Horce ve dvoře. Kde nyní jsou, není známo.

Babička - Marie Černá

Maminčina matka se jmenovala Marie Černová a byla z Radíkovic u Dolních Kralovic. Měla tři bratry: Františka, Josefa a Matěje. František měl pět dcer: Barbora byla vdána v Bernarticích u Lapáčků, druhá v Želivci u Dolních Kralovic, třetí byla v Americe. Čtvrtá zemřela v Praze. Pátá byla mírně choromyslná a zemřela ve třiceti létech. Josef byl Přísece u Dolních Kralovic a měl sedm dcer: Nestarší byla Antonie, druhá Marie /matka pana Josefa Kubína z Křivsoudova, která tedy byla sestřenicí naší maminky/, třetí Františka je v Bohumilicích u Ledče n./S., čtvrtá Emílie si vzala jakéhosi pana Pelikána, který byl přednostou stanice v Pelhřimově. Pátá byla Anna provdána za pana Smítku v Dolních Kralovicích, šestá Božena měla Plašila rovněž v Kralovicích a sedmá Josefa dostala doma ve Přísece hospodářství a vzala si pana Říhu z Děkanovic. Třetí bratr Matěj byl v Rápoticích u Humpolce. Jeho syn rovněž Matěj si vzal tatínkovi druhé matky sestru. Jinak o nich není nic bližšího známo. Maminčina matka měla velmi těžký život, neboť své čtyři děti musela sama živit z toho co si vydělala anebo co kdo dal. Mimo svých čtyř dětí měla ještě u sebe v opatrování mrzáčka jménem Čížek, který neměl ruce ani nohy. Toho vozila na vozíku na poutě do okolí i vzdálenějších míst a soucitní lidé mu dávali almužnu, která pak byla příspěvkem na živobytí všech. Jaký to asi musel být život. Její životní pouť byla skončena, avšak nedokončena následkem nevyléčené kýly roku 1890.

Maminka - Kristina Kotoučková

Kristina Kotoučková se narodila 30. června 1880 v Nové Vsi okres Ledeč n./S. a to za 14 dní po smrti svého tatínka. Když jí byly tří roky, byla dána do Radíkovic k babičce. Její matka se pak také do Radíkovic přestěhovala. Maminka byla ze čtyř sourozenců nejmladší. Nejstarší byla Marie, provdaná Semerádová, po ní Anna provdaná Černíková třetí František, který byl vojně v Přemyšlu v Haliči a pak v Praze ve všeobecné nemocnici zemřel, když mu bylo 28 roků. Do školy chodila maminka jen velmi málo. Do Všebořic to bylo jednak velmi daleko a pak již od malička musela pomáhat doma a také i jinde za jídlo. Když jí v deseti létech maminka zemřela, nemohla skoro vůbec choditi do školy, protože si musela živobytí odpracovat. Byla nejdříve s bratrem u nejstarší sestry. Švagr Semerád prodal peřiny a šaty které zbyly po jejich mamince, peníze sám utratil a pak je vyháněl na domovskou obec. Když jim byl další pobyt u něj téměř nemožný, šli tedy do Nové Vsi k panu starostovi. Paní starostová, když je viděla, řekla: "Kam sem jdete parchanti, radši bych čerta viděla než vás." Pan starosta však byl dobrý a rozumný člověk. Okřikl ji, aby byla zticha, že děti jsou ubozí sirotkové, kteří za nic nemohou a aby jim raději dala něco jíst. Když se u pana starosty naobědvali, šli zase zpátky k sestře, sliboval bratr mamince, že půjde do Vídně do učení a že jí bude odtamtud posílat sešity a tužky, aby měla na co a čím psát. Bratr skutečně do Vídně odejel, ale maminka místo do školy musela jít sloužit do Bernartic k Lapáčkovům, kde byla celých deset let. Těžké práce, bídy a hladu tam zakusila dost a dost. Když se chtěla trochu najíst musela si /a to potají/ oloupat brambory, které byly uvařeny a určeny pro prasata. Při tom všem ale zastávala práci děvečky a čeledína současně. I s potahem jezdila a všechny polní práce s ním vykonávala. Jedou si také nešťastné pustila "bránu" /na vláčení/ na nohu a půl roku pak nemohla pořádně chodit. V té době, když jednou ležela na zahradě, šlo kolem nich procesí na Svatou Horu. Vzpomněla si, jak dříve také chodívala a plakala, že snad už víckrát nebude moci jít k Matičce Svatohorské. Její důvěra v Matku Boží byla však veliká a také za to byla odměněna. Druhý rok už měla nohu pěkně zahojenou a šla s ostatními poutníky na Svatou Horu.Když už mohla o sobě také trochu samostatně rozhodovat, našla si jinou službu, a to v Tomicích u Kořínků. Hned při nastoupení si vyjednala že bude moci chodit každý rok na Svatou Horu. Na tom místě byla čtyři roky. Pak přešla k Němcovům, kde byla dva roky a vrátila se zpět ke Kořínkovům. Zde se také seznámila s tatínkem a vzali se. Tatínek pak ještě rok zůstal zde ve službě, kdežto maminka šla k jeho rodičům. Další běh jejího života se váže více méně na životní běh tatínkův, dříve vypsaný.Data narození nás všech a data nebo přibližná doba úmrtí našich zemřelých sourozenců;

• 1. Josef, se narodil 16. července v Tomicích
  
• 2. Antonie, se narodila 24. října 1907 v Tomicích - zemřela 10. listopadu 1907
  
• 3. Jan, se narodil 14. listopadu 1908 v Tomicích
  
• 4. Marie, se narodila 5. května v Alberovicích
  
• 5. Anežka, se narodila 22. dubna 1911 v Alberovicích - zemřela 23. května 1912
  
• 6. Vojtěch, se narodil 22. května 1912 v Alberovicích
  
• 7. Ludmila, se narodila 14. března 1914 v Křivsoudově - zemřela 14. března 1915
  
• 8. Antonín, se narodil 25. září 1915 v Křivsoudově, zemřel za dva roky v dětské nemocnici v Praze
  

Z maminčiných příbuzných

jsme ještě znali její nejstarší sestru Marii provdanou Semerádovou. Měla se svým mužem malý obchůdek v Dolních Kralovicích a do Křivsoudova jezdili na pouť, kde prodávali pod plátěnou boudou perníková srdce, husary a jiné poutové věci. Svoji sestru maminka vždy ráda viděla, avšak se švagrem se neměli rádi z důvodů uvedených z maminčina dětství. Jejich dceru provdanou Šťastnou a její děti známe jen z fotografie. Ačkoliv měla již odrostlé dětí, byla tehdy ještě velmi hezká. Nyní snad žijí všichni na Slovensku v Bratislavě. Se svou starší sestrou Annou, provdanou Černíkovou se maminka dlouho neviděla. Věděla pouze, že byla před lety v Praze a její manžel byl tenkrát pasířem /řemeslo z oboru lamp všech druhů/. Když potom já přišel do Prahy a trochu se zde rozkoukal, umínil jsem si, že ji zde najdu. To se mi také brzy podařilo a při první návštěvě u nich na Vinohradech jsem se dozvěděl, že strýček je vrchním oficiálem u vojenské správy a že mají tři děti. Jedna dcera - Boženka zemřela ve 28 létech. Nejstarší Marii bylo již tenkráte v roce 1931 přes 30 let. Po svém otci patrně převzala kdysi lampářský obchod ve Vršovicích a v novější době ho změnila na obchod s elektrotechnickými potřebami a radiovými součástkami. Je dosud svobodná. Mladší Bohouš byl tenkrát úředníkem a později se oženil s nějakou profesorkou a složil sám též maturitní zkoušku. Nejmladší Emilka byla za svobodna dlouho jako vedoucí skladu firmy Küfferle továrny na čokoládu. Provdala se pak za Oldřicha Bareše, který je nyní faktorem v tiskárně "Národní Politika". Pokud je nám nyní známo mají dvě děti - chlapce. Ještě za života tetina scházeli jsme se dosti často. Jednou také byla teta několik dní v Křivsoudově na letním bytě. Když teta onemocněla a naše sestra Marie nebyla službou nikde vázána, pomáhala též v jejich domácnosti a tetě dosloužila až k její poslední hodince. Po že jí smrti byly naše styky se všemi členy Černíkovy rodiny čím dále řidší, až se pak /alespoň u nás/ omezily jen na formální dopisování při různých příležitostech. Bratr Jenda učinil tak již dávno před námi. Při povaze jemu vlastní si řekl: "Darebně bysme si zvykali a věčně tu také nebudem", a přestal i s těmito písemnými styky. Když pak i my jsme asi dvakráte psali Barešovům a naše pozdravy nebyly opětovány, zůstalo i naše dopisování s nimi zatím přerušené. Tímto je tedy kruh našich nejbližších příbuzných, tak zhruba vyčerpán. Zbývá ještě připomenout, že naši rodičové si svou poctivosti získali všeobecnou vážnost a v některých případech též vzácné přátelství, na příklad s Veledůstojným panem děkanem Klapkou. Našimi dobrými přáteli v dobách našeho dětství byla dobrá, prostá rodina Budilova z Chrastovic a v době přítomné jsou našim rodičům nejlepšími přátelí Netíkovi, shodou okolností rovněž z Chrastovic, kde je pan Netík toho času hospodářským správcem velkostatku. Jejich dvěma dceruškám Lidušce a ???????? byla naše maminka křestní kmotrou.

Zpracoval v letech 1944-1945 - Vojtěch *1912